Zjistěte všechno o blasti Kontinentu, kde se bude odehrávat letošní ročník Zaklínače. A vlastně i část videohry Witcher 4
Území Koviru a Povisu, zkráceně známo také jen jako „Kovir“, se nachází na západní straně severní části kontinentu kolem zálivu Praxeda. Kdysi součást království Redanie prošla během historie několika politicko-územními změnami a přesné hranice tohoto Severního království nejsou zcela jasné. Díky své hornaté krajině je bohaté na těžební ložiska kamenné soli, železných rud, a především drahých kovů. Asi 80 % světových zásob zlata pochází právě odtud.
Díky své historicky netknuté neutralitě se sem přesouvali v jiných Severních královstvích nechtění vynálezci, odborníci, badatelé a myslitelé. To vedlo k rozvoji těžby nerostných surovin a průmyslů s ní spojených jako je sklářství nebo metalurgie a zdejší výrobci hrdě soutěžili s tím nejlepším, co mohli nabídnout mistři trpaslíci z Mahakamu.
Významným zdrojem zdejšího bohatství je díky stále se udržující neutralitě hlavně námořní obchod zakládající se na vývozu vytěžených surovin.
Nezaostává však ani rozvoj vědy a kultury a zdejší Univerzita v Lan Exeteru je považována za přední sídlo vyššího vzdělávání na severu. Překonala tak i slavnou Univerzitu v Oxenfurtu.
Kovir a Povis má dvě hlavní města, ve kterých sídlí královská rodina. Lan Exeter je zimní sídlo a zároveň je to hlavní přístavní město, nachází se u ústí řeky Tango v zálivu Praxeda. Město jako takové nemá žádné ulice nýbrž vodní kanály. Letním městem je Pont Vanis s nádherným palácem Ensenada.
Krom bezkonkurenčního bohatství se také Kovir může pyšnit tím, že je místem, kde byl spatřen jediný zlatý drak…
Dle historika Arnelia Grocka byly jedněmi z prvních lidských obyvatel kontinentu kočovné klany Dauků a Wozgorů. Dorazily hned po konjunkci sfér a postupně se usadily právě v oblasti dnešního Koviru a Povisu, mezi Dračími horami a zálivem Praxeda, ve vévodstvích Narok, Talgar a Velhad, který leží na Dálném severu (pravděpodobně oblast za Dračími horami). Osídlily také oblast Hengforské ligy (dnešní samostatné království) a Gelibolu spolu s údolím Nimnar (součásti Redanie).
Jejich kontakt s dalšími rasami, které původně obývaly kontinet, jako jsou vrani, bobolaci, gnomové, trpaslíci a později elfové, musel být omezený, protože většina nelidí spojuje úsvit lidského věku s Prvním přistáním v roce 760, kdy v deltě Pontaru a ústí řeky Yarugy přistály první čtyři lodě s muži, kteří dali vzniknout Severním královstvím. Když severští králové začali vytvářet své říše, většina Wozgorů byla zabita. Část unikla na východ, přinesla s sebou kult Lilit a splynula s místními obyvateli. Zbytek spolu s Dauky byl pravděpodobně asimilován.
Po Vylodění vyhnanců (Prvním přistání) převzali noví osadníci postupně kontrolu nad kdysi divokou zemí. Kovir a Povis se stali součástí nově vzniklého království Redanie pojmenovaného po vévodovi Roedenovi, jednom z předků krále Radovida I. Radovid I., známý také jako Radovid Veliký, byl prvním králem Redanie a jeden z prvních tří lidských vládců na kontinentu. Předal území a titul vévody Koviru svému nenáviděnému bratru Troydenovi. Aby nemusel Troydena už nikdy vidět, osvobodil Radovid vévodství Kovir a Povis od většiny povinností vůči koruně a zároveň zakázal vměšovat se do státních záležitostí Redanie. I přes to že byl Kovir a Povis stále oficiálním vazalem Redanie, jeho představitelé nikdy nebyli zvaní do Tretogoru (hlavní město Redanie), čímž si Radovid pojistil, že už svého bratra nebude muset nikdy vídat.
Bezvýznamný kus skalnatého panství daleko na severu rozhodně nebyl darem z dobré vůle pro příliš ambiciózního Troydena. Spíš naopak. Chudoba místních obyvatel byla kdysi tak pověstná, že dala vzniknout několika ústním rčením a přirovnáním, hojně se například používalo „chudší než myš z Povisu“. Nemělo tomu tak však být na dlouho a situace se záhy zcela obrátila.
Ukázalo se, jak velké se tehdy Radovid Veliký dopustil chyby, když předal vévodství Troydenovi a z Koviru se stala v podstatě nezávislá země. Ukázalo se, že neúrodná skaliska Koviru skrývají poklad v podobě obrovských nalezišť nerostných surovin jako jsou drahé kovy a kamenná sůl. Tento objev přirozeně vedl k rozvoji průmyslu a ekonomiky a s postupem let se z jedné z nejchudších oblastí v Severních království stala jedna z nejbohatších.
Prosperita stále ještě oficiální severní části Redanie se přirozeně znelíbila Radovidovi III. Smělému, v pořadí pátému králi Redanie, protože z jejího bohatství neviděl ani zlaťák. Rozhodl se chybu svého předka napravit. Pod záminkou další války s Aedirnem o deltu Pontaru vyhlásil tzv. vazalský desátek, díky kterému měli všichni vazalové Redanie, včetně Koviru a Povisu, odvést desetiprocentní daň do královské pokladnice. Tehdejší vévoda Koviru a Povisu Gedovius Troyden to odmítl. Radovid Smělý se rozhodl získat zpět severní hranice svého království. Byl přesvědčen, že spojená armáda Redanie a jejího tehdejšího spojence Kaedwenu, kterému vládl král Benda, rychle srovná tohoto stále smělejšího vazala do latě.
Kovir však dosáhl drtivého vítězství a Radovid III. společně s Bendou byli nuceni uznat jeho nezávislost podpisem První smlouvy z Lan Exeteru (První exeterské smlouvy) pojmenované podle jednoho ze dvou hlavních měst Koviru, ve kterém k této události došlo.
Kovir a Povis tak získal status plnoprávného království a již nebyl vazalským státem jiného království. Stalo se svobodným, nezávislým, samosprávným, a především neutrálním královstvím. Dalším bodem smlouvy bylo, že od této doby nesmí Severní království zasahovat do jeho obchodu, který byl hlavním zájmem Koviru a Povisu. Radovidovi III. bylo dovoleno ponechat si titul "král Koviru a Povisu" v úředních dokumentech až do své smrti. Král Benda z Kaedwenu, měl poté povoleno používat titul „vládce Caingornu a Malleore“ v oficiálních dokumentech až do své smrti. Obě zmíněná území byla tehdy součástí tzv. Východní marky Koviru, v současnosti jsou součástí samostatné Hengforské ligy.
Po smrti Gedoviova syna Gerarda Troydena nastoupil na kovirský trůn Gerardův vnuk Esteril Thyssen. Gerard Troyden již dříve jmenoval markrabětem Východní marky Guida Thyssena. Syn Guida, Edmund Thyssen se poté oženil s dcerou Gerarda Troydena, Alicjou Troyden a spolu dali život dědici Koviru a Povisu, Esterilu Thyssenovi.
A tak se dostal na trůn rod Thyssenů.
Esteril Thyssen se oženil s princeznou Agnes z Aedirnu a měli syna Baldwina Thyssena pojmenovaného na počest svého pradědečka Baldwina z Aedirnu.
V posledních letech vlády Baldwina Thyssena si on i celá jeho země prošli krušnými časy.
Vše začalo odtržením Povisu na popud Rhyda z Povisu, který se prohlásil tamějším králem a získal tak nezávislost pro Východní marku. Následovalo povstání Idi z Koviru, který vyrval korunu Baldwinovi a prohlásil se králem Koviru. Poprvé v historii byl rod Thyssenů nucen uprchnout a najít útočiště v Talgaru, domovině svého rodu. Během útěku král Baldwin náhle zemřel a zanechal po sobě syna Esterada Thyssena, kterého zplodil s manželkou princeznou Blankou z Malleore.
I když Esterad strávil většinu svého mládí ve vyhnanství, nezahálel, plánoval a sbíral síly, aby mohl jednoho dne udeřit zpět. Esteradův zpětný úder na převzetí vlády nad územím, které mu po právu náleželo, je historicky znám jako Noc nožů a pochodní. Tehdy byli samozvaní králové Rhyd a Idi zabiti spolu s celými jejich rodinami a rod Thyssenů se vrátil do čela království Kovir a Povis. Jedním z důsledků těchto událostí bylo, že království navždy ztratilo Východní marku, která se po několikerém střídání panovníků nakonec stala součástí Hengforské ligy, protože ji Esterad nevzal v úvahu při znovuzískání vlády.
Esterad Thyssen, král samostatného království Kovir a Povis, pod nějž v současnosti patří také území Naroku, Velhadu a Talgaru se rozhodl kvůli smlouvě podepsané svými předky zůstat v přicházející Druhé válce s Nilfgardem neutrální, tak jak toto království bylo po většinu své existence. To vedlo k přílivu válečných uprchlíků, kteří se v Koviru a Povisu usadili. I přes oficiální neutralitu se Esteradovi podařilo poskytnout Redanii finanční prostředky na obranu proti Nilfgardu a to skrz vlastnictví podílů v námořních obchodních společnostech v Novigradu, které vznikaly za aktivního přičinění Nilfgárdských kupců.
V exilu se Esterad seznámil se svou ženou Zuleykou, urozenou dámou z Talgaru. Na rozdíl od jiných králů, Esterad svou ženu skutečně miloval a nikdy ji nepodvedl. Pár také sdílel jednu ložnici, místo aby si držel oddělené komnaty, jak tomu bylo zvykem u ostatních královských párů.
Měli spolu syna Tankreda Thyssena, budoucího dědice Koviru a Povisu a potencionálního nápadníka pro Ciri, princeznu Cintry.
Esterad Thyssen zemřel rukou vrahů na schodech svého paláce při obraně své milované ženy Zuleyky.
Již známe celou historii Koviru a Povisu až do doby událostí z knih. V této době se ale letošní ročník odehrávat nebude. Nacházíme se v době, kdy Redanie už sice území dávno vlastní, nicméně tím to také končí. Kovir je považován za zcela nehostinnou zemi s tyčícími se děsivými Dračími horami na severu. Za zemi, kde se nenachází nic cenného a žít tady dá prostě jen zbytečně mnoho práce.
Ale toto přesvědčení se již brzy změní, protože někteří lidé z ostatních severních zemí udělali zásadní životní rozhodnutí přesunout se právě sem. U většiny z nich je to z čistého zoufalství a nedostatku jiných možností – radši malá naděje na nehostinném severu než vězení nebo oprátka. Někteří se do Koviru nevydávají z nouze, ale ze zvědavosti – mohli by být prvními, kteří prozkoumají neprozkoumané a třeba najdou něco cenného.
A to se také má brzy stát, už koluje pár zvěstí o bohatství na severu, ale ještě ne tak věrohodných, nicméně to láká různé mocnější jedince kontinentu k tomu, aby projevili o území alespoň trochu zájmu.
Povídá se, že král Radovid I. nenávidí svého bratra Troydena natolik, že hledá jakýkoliv způsob, jak se ho zbavit. Kolují zvěsti, že mu chce území Koviru a Povisu dát do zprávy a poslat ho do pustiny, aby se už nikdy nevracel.
