„Za horami na severu leží kraj… kdysi mu říkali Krkavčí země. Pro mnohé to byl kraj plný naděje. Dnes je ale známý pod jiným jménem – Zapovězené země. A věřte mi – Zapovězené země jsou prokleté. V ruinách měst se toulají nestvůry z nočních můr, v lesích se skrývají démoni… a mrtví tam často odmítají zůstat v hrobě, který jim byl určen.
To vše začalo před staletími. Tehdy čaroděj Zygofer vedl lidi z přelidněného jihu do těchto končin. Za horami narazili na odpor elfů, trpaslíků a jejich krutých válečníků – orků. Krvavé války trvaly dlouho, ale Zygofer nakonec zvítězil. Jenže vítězství vykoupil ohavnou magií. Když se proti němu postavil vlastní král, Zygofer sáhl ještě hlouběji do temnoty. Spolu se svou dcerou Theranií otevřel brány démonické říše – a tím navždy uvrhl kraj do zkázy. Aby se jejich zhoubný vliv dál nešířil, Alderland vztyčil na hranicích zeď… a přikázal, aby se o té zemi už nikdy nemluvilo.
S démony však přišla i Krvavá mlha. Po deset generací zabíjela každého, kdo se po setmění odvážil překročit práh domova. Lidé žili zavření ve svých vesnicích, zatímco země kolem se měnila v pustinu. Ale pak se mlha náhle zvedla. A země se znovu otevřela. Jenže nic už není, jak bývalo. Vesnice jsou osamělé, lesy plodí zrůdy, které by neměly existovat, a staré křivdy mezil idmi, elfy, trpaslíky a orky nikdy nevyhasly.
Říká se, že Zygofer stále žije. Ne jako člověk, ale jako démon. Rezaví bratři jej uctívají jako boha a šeptá se o nemrtvých vojskách, která čekají na svůj čas. Elfové se ztratili v lesích, trpaslíci se zavřeli v horách. Orkové se vymkli kontrole a vraždí všechny, kdo se jim postaví do cesty.
A přesto se najdou takoví, kteří se odváží opustit rodnou hroudu. Ne hrdinové – tyhle země nikdy žádné takové neměly. Jen dobrodruzi, ničemové a oportunisti. Ti, kteří hledají poklady v troskách předchozí civilizace, kradou a zabíjejí pro peníze a prostě jen touží získat něco pro sebe.
Zapovězené země na vás čekají. Nedají vám nic zadarmo.Nic vám neodpustí. A smrt? Ta vás bude provázet na každém kroku.“
„Říká se, že tam, kde železo rezne rychleji než jinde, kráčí bůh Rez. A že kdysi dávno, před třemi sty lety, se zrodil Zytera – prorok či nestvůra, kdo ví – který mu naslouchal. Od těch časů se v krajině potulují bratři v orezlé zbroji, kteří hlásají jeho jméno. Někteří jim říkají Řád, jiní sekta. Pravdu znají jen oni sami – a možná ani to ne.“
„A teď… teď se v Handlířově domě, jejich sídle, chystají oslavy. Tři sta let od chvíle, kdy se Zytera zrodil. Velkolepé, krvavé, plné her a výzev. A prý – kdo obstojí, může se přidat k Rezavým bratrům či Heminým sestrám a získat tak účel i respekt, který tento řád v lidech budí. Nebo vyhrát jmění, o jakém se vesničanům ani nesní.“
Procházíš po prašné cestě, když tě zarazí pergamen, přibitý na vrata stodoly. Hřeby zrezivělé, písmo však čisté: Oslavy tří set let od zrození proroka Zytery. Výzva. Jméno Handlířova domu rudě podtržené s přiloženou mapou a datem – 12. jesnězrodu.
Srdce ti bije rychleji.V hospodě se smáli – jen hlupák prý půjde. Možná že měli pravdu, ale přesto jsi šel. A nejsi sám, kolem tebe pochodují další. Před vámi se tyčí brána a všichni společně míříte na místo, na které vás přivedla vlastní zvědavost, touha po dobrodružství nebo touha po bohatství.
Tělo máš pokryté ranami biče, v ústech železnou pachuť krve. Myslela jsi, že už tě čeká jen samota, utrpení a bolestivě dlouhé umírání v okovech. Ale pak se ozvaly těžké kroky. Ne otrokář – někdo jiný. Stíny se rozestoupily a spatřila jsi je: Rezavé bratry.Jejich těla zakrývala zbroj prožraná rzí. Někteří nesli jizvy, jiní podivné pokřivení – ani náhodou ale nevypadali slabě, naopak.
Jeden z nich se zastavil před tebou. „Můžeš tu zůstat nebo bojovat,“ zavrčí. „Vyhraj – a svoboda je tvoje. Prohraj – a vezme si tě Rez.“ O volbě ani chvíli nepochybuješ – boj znamená naději nebo alespoň rychlý konec. Okovy ti spadnou z rukou. A tak kráčíš, vedená k bráně – spolu s ostatními, kteří dychtí prokázat svoji cenu.
„Ať už jste přišli z touhy nebo z donucení, teď stojíte před branou Handlířova domu. Po jejích stranách se tyčí dvě modly. Na jedné straně mužská postava, stvořená z kusů železa a plechů. Hrubá, neohrabaná – a přesto mocná. To je Rez. Neumělé tvary nejsou urážkou, ale projevem úcty: dát mu lidskou tvář by byla troufalost.
Na druhé straně strom, větvovitý a pokroucený, vzdáleně připomínající ženskou postavu.To je Hema Rzova žena – symbol života.
Mezi nimi procházíte dovnitř. Řady stanů se rozprostírají za hradbou, připravené pro příchozí. Uprostřed plápolá veliký oheň, rudý a nenasytný. A u něj stojí dvě postavy. Žena, která až děsivě připomíná Heminu sochu, oči temné jako propasti. A vedle ní muž v rezavějící zbroji, zjizvený, obrovský – Rezavý bratr, který vypadá, že se nezastaví před ničím.“
„Jsi člověk. Tvůj rod nevstoupil do Zapovězených zemí jednou cestou. První, kdo překročili hory z Alderlandu, byli náboženští uprchlíci – lidé hledající útočiště. Usadili se mírumilovně a dokázali se začlenit mezi tehdejší obyvatele Krkavčích zemí. Západními cestami přišli také Aslénci – kočovníci z pouští, hrdí a svobodní, kteří si přinesli vlastní zvyky a toulavý způsob života. Teprve později dorazila druhá vlna z Alderlandu – pod vedením pánů a čarodějů jste překročili hory a usadili se tam, kde už dávno žili jiní – elfové, trpaslíci, jejich váleční otroci orkové. Byly to krvavé války a vy jste je vyhráli. Za sebou jste nechali trosky a nepřátelství, které trvá dodnes.
Tvůj život je krátký a žene tě kupředu. Zakládáš vesnice, táhneš do válek, pátráš po pokladech i vědění. Lidé jsou rození dobrodruzi – ne proto, že by toužili po hrdinství, ale proto, že nedokážou zůstat stát. Tvou silou je přizpůsobivost a odhodlání, schopnost přežít tam, kde jiní ztroskotají.
Jak vypadáš? Můžeš být sedlák v prostém lněném kabátci, žoldnéř s mečem u boku, lapka s jizvou přes tvář nebo šlechtic v hedvábí. Pleť máš světlou i tmavou, vlasy spletené, rozcuchané či ostříhané. Barvy oděvu se liší kraj od kraje – šedá, hnědá, zelená, někde rudá. Jména, která nosíš, jsou prostá, krátká a snadno zapamatovatelná – jména, která znějí u ohňů i v krčmách.“
„Jsi půlčík. Tvůj rod žije v malých vesnicích, které působí idylicky – zpěv, smích, dobré jídlo. Jenže víš, že pod povrchem se skrývá víc: staré a nemocné příbuzné ukrýváte do nor, po hospodách prozpěvujete žertovné písně, popíjíte a pokuřujete, ale jakmile padne tma, zvracíte sousedům do záhonků po cestě domů ztlouct své děti. Půlčíci obchodují se všemi rody, ale skutečnou důvěru si drží jen mezi sebou, drží se stranou všech mezi rodových historických sporů. A občas se najde někdo, koho klidný život dusí – takový odchází do světa a stává se tulákem, zlodějem nebo vrahem.
Jak vypadáš? Jsi menší než člověk, podsaditý, s kulatým obličejem a kudrnatými vlasy. Oblečení nosíš pestré – vesty, pruhované kalhoty, barevné pásy a šátky.Tvůj úsměv vypadá přátelsky, ale nikdy není jisté, co skrývá. Jména půlčíků jsou krátká a zvučná, snadná k zapamatování – přesně taková, jaká se hodí pro někoho, kdo se chce rychle vloudit do cizí přízně. Možná se ti smějí, že jsi malý, ale ty víš, že je to tvoje výhoda – jen ať tě podceňují.“
„Jsi půlelf. Tví předkové se narodili z výměny rukojmích mezi lidmi a elfy v dobách Velkého stěhování. Z obou rodů si něco neseš – elfové ti dali dlouhý život, vědění a cit pro magii, lidé ti předali odvahu a ráznost. Jenže spolu s tím přišla i pachuť zklamání: elfská strnulost a zemdlenost ti cizí je, lidskou faleš a neotesanost odmítáš. Proto se na tebe oba rody dívají s podezřením. Pro lidi jsi příliš cizí, pro elfy příliš všední. Posměch a hanba tě provázejí, kamkoli kráčíš.
Ale ve tvém nitru se skrývá hrdost. Půlelfové se vidí jako vrchol stvoření, spojení nejlepšího z obou světů. Nespokojíš se s čekáním, ani s pokorou – toužíš potom, přetvořit svět podle své představy, ať už tě přijímají nebo ne. Tvůj čas teprve přichází.
Jak vypadáš? Jsi vyšší a štíhlejší než člověk, ale pevnější než elf. Rysy máš jemnější než lidské, ale nikdy ne tak dokonalé jako u elfů – právě v tom je tvá odlišnost. Vlasy ti splývají po ramenou, od světlých odstínů až po temně černé, oči pronikavé a bystré. Oblečení nosíš smíšené – lidské kabátce, pláště či zbroj, často s nádechem elfské elegance v detailech, výšivkách nebo tvarech.Jména se liší: někdy zní zpěvně a dlouze, jindy jsou prostší, podle toho, odkud tvá krev pochází. Každé však nese stopy obou světů, stejně jako ty sám.“
„Jsi skřet. Starší říkají, že jste temní sourozenci půlčíků – ale co na tom záleží?Pravda je, že žiješ tam, kam se ti sádelnatí vesničané ani neodváží vkročit. Vyješ s vlky v noci, víš jak chutná krev stromu krvácníku olíznutá za úplňku, i jaké je milování v kopřivách. Kdybys s ostatními nehlídal ty jejich malované vesničky, dávno by je roztrhali trollové a vlkeni. Ale tebe už ta povinnost omrzela. Venku na tebe čeká celý svět – svět plný pachů a chutí, stříbra a vzrušení. Co nevidět vyrazíš do noci, prsty zabořené do srsti svého vlka, spěnou u tlamy. Protože noc bují životem. A ty ho hodláš žít.
Jak vypadáš? Jsi menší a hubenější než člověk, svalnatý, s tváří zostřenou tvrdým životem. Pleť tmavší, šedá až nazelenalá, vlasy husté, často neupravené nebo spletené v copáncích. Skřeti nosí oděvy z kůží a surových látek, často potrhané nebo zdobené zuby a kostmi. Vaše oči svítí v noci, pohybuješ se tiše a pružně –a tvůj krok má v sobě cosi zvířecího, co ostatní nikdy nedokáží napodobit.“
„Jsi vlken. Pro tebe jsou lidé jen verbež – slaboši, kteří se musejí krčit pod střechami a ohřívat se u ohně, protože by jinak nepřežili. Maso si vaří, aby je vůbec dokázali sníst. Rudá mlha – dech Lovkyně – je zabíjí jako bezmocná štěňata. Z tvého pohledu je všechna hniloba světa důsledkem slabosti. Ale ty a tvoje smečka žijete, jak se sluší: lovíte, vyjete na měsíc, a když vám zeslábne hlas, tlučete klacky o sebe a bijete do bubnů. Teď už víš, že nadešel čas – odejít do světa a ukázat slabochům, jak má vypadat skutečný život. A jestli někdo zapochybuje, že vlkeni byli prvními pány lesů, pozná rychle na krku tvé spáry a v jeho krvi najdeš svou odpověď.
Jak vypadáš? Máš humanoidní postavu, ale celé tělo pokrývá srst – hustá, tmavá či světlá podle rodu a kraje. Tvá hlava je vlčí: podlouhlý čenich, ostré zuby, uši vztyčené, oči lesknoucí se v noci. Tvé ruce končí prsty se spáry, nohy jsou silné a rychlé, stavěné k běhu i skoku. Vlkeni nosí boty, ale oděv jen základní– kmenové kusy z kůže a kožešin, řemeny, někdy ozdoby ze zubů, kostí a dřeva.Oblečení nenosíš kvůli teplu, ale kvůli tradici, znakům smečky a trofejím z lovů. V pohybu vypadáš spíš jako šelma než jako člověk – pružný, neklidný, připravený k útoku. Jsi vlken. Smečka je tvá rodina, krev je tvé znamení a měsíc tvůj pán. Slabost neodpouštíš – a svět se to brzy naučí.“
„Byly doby, kdy to byly právě ony rody, kdo vládl krajině za horami. Elfové – staří, moudří a nepřístupní – viděli v lidech jen škůdce a vetřelce. Trpaslíci, děti boha Kolose, budovali pevnosti a hory, z nichž chtěli vládnout všem cestám. A orkové – stvoření k boji, poslušní zpočátku elfím pánům, nakonec zahořeli vztekem a obrátili svůj hněv proti všem.
Když však přišli lidé, začalo období válek, které trvaly celé generace. Elfové se snažili odrazit vetřelce, trpaslíci uzavřeli svá sídla a orkové se vzbouřili proti svým pánům i nepřátelům. Krvavé bitvy, zrada i magie démonů – to všechno proměnilo Krkavčí země. Vítězství si nakonec odnesli lidé, ale cenu za něj nesou všichni.
A dnes?Elfové se zavřeli ve svých lesích, trpaslíci se stáhli do hor, orkové bloudí v pustinách a vraždí všechny, kdo jim zkříží cestu. Pro Rezavé bratry jsou to všechno rody nepřátelské – pozůstatky minulých válek, hrozby, které je třeba držet daleko od jejich moci. Kdyby se elf, trpaslík nebo ork odvážil projít branou Handlířova domu, nečekalo by ho přijetí, ale okamžitá smrt."
Proto na tomto larpu žádný z těchto rodů nehrajete. Jsou součástí příběhů, šeptaných legend i hrozeb ze severu, ale neusednou s vámi k ohni v Handlířově domě.
